„Nevzpomínám si, že by maminka doma nějak zvlášť vyvářela nebo já jako dítě výrazněji jedla. Kila šla nahoru, nejvíc pak na střední škole,“ říká paní Zittová. V rodině se obezita nevyskytovala, otec i bratr jsou štíhlí, matka má hmotnost přiměřenou svému věku a tělesné konstituci. Obezitu byste nenašli ani u prarodičů. V dětském věku byla pro podezření na jiný zdravotní problém na vyšetření štítné žlázy, to ale žádnou patologii neprokázalo.
Paní Zittová ani později netrpěla žádnými pro obezitu typickými poruchami či onemocněními, jakou jsou spánková apnoe, kardiovaskulární či metabolická onemocnění. Byla tak příkladem zdravého obézního, kterých mezi obézními příliš není. Už v dospělosti se ale přece musela s něčím vyrovnávat – s posměšky a nepříjemnými pohledy lidí, ať už na ulici či v zaměstnání. Panické ataky, které měly podklad v tom, jak si připadala a jak vypadala, ji dovedly až do péče psychiatra. Dodnes neví, co bylo jejich spouštěčem, nicméně po půl roce užívání antidepresiv pocity úzkosti stejně rychle, jako přišly, i odezněly. A taky se vyskytovaly stále, nikdy už ale v takové míře.
Celý svůj dospělý život měla zato, že váží 100 kilogramů. Nikdy se nevážila, vycházela ze svého pocitu. A na její pocity se spoléhala i ošetřující praktická lékařka. O to víc byla paní Zittová překvapená, když jí na klinice reprodukční medicíny postavili na váhu, a ta ukázala 150 kilogramů! Tehdy bylo rozhodnuto – buď zhubne, nebo se může rozloučit s možností umělého oplodnění. Impuls pro to, začít se sebou něco dělat. A že byla ochotna, jak později řekla panu doc. Matoulkovi, udělat pro to vše.
Postavila si hlavu a řekla si, že to zvládne. Z obrovského energetického příjmu se ze dne na den dostala do opačného extrému. Hladověla, byla podrážděná, nervózní. Až na obezitologii na III. interní klinice jí vysvětlili, že podobné diety nejsou vhodné ani pro člověka před bariatrickou operací, natož pro ni. V dalším postupu, jak vzpomíná paní Zittová, jí hodně pomohla nutriční terapeutka. „Vysvětlila mi, že víc než na tom, jaké potraviny jím, záleží, v jaké úpravě a jakém množství. Díky ní mě začalo bavit objevovat nové potraviny, recepty.“ A jak paní Zittová hodnotí svůj dřívější jídelníček? „Zpětně jsem si uvědomila, že jsem se pořád dojídala. Dala jsem si hlavní jídlo a na to třeba dva rohlíky s vlašským salátem nebo salámem. Také jsem milovala sladké. Nezajídala jsem stres, ale jedla jsem pro svoji vnitřní spokojenost. Když si představím, že bych dnes měla do kalorických tabulek zaznamenat jeden takový svůj den, musely by tabulky z toho množství polotovarů, smaženého ad. spadnout,“ směje se.
Podruhé si postavila hlavu, když s doc. Matoulkem konzultovala možnost bariatrické operace. Ta pro ni byla doslova strašákem, znamenala by totiž odklad umělého oplodnění o další rok. Řekla si, že domluvené kilogramy zvládne v domluveném čase zredukovat sama, a k operaci by směrovala jen v případě nezdaru. I díky tomu, že nikdy nedržela diety, šly kilogramy dolů dobře. Podporou byla tříměsíční terapie tzv. antiobezitiky. Po tři čtvrtě roce se dostala na BMI, kterým byla podmíněna možnost jít na umělé oplodnění. Tehdy se cítila dobře a chtěla s hubnutím pokračovat dál. Hmotnost se nakonec zastavila po necelém roce a půl na asi 77 kilogramech, hmotnosti, kterou měla naposledy na druhém stupni základní školy.
Kromě jídelníčku také upravila pohybový režim. Cvičení se naposledy věnovala na střední škole, a to ještě z donucení. Následně s manželem občas vyjeli jen na nějaký krátký výlet, a protože pracovala ve třísměnném provozu, stačilo jí o víkendu dívat se na televizi a nic nedělat. Teď ji cvičení, jak se říká chytlo. Začala chodit na páse, na začátku byla ráda za rychlost 2 km/hod, postupně se výkon zlepšoval, až později přidala i běhání. Na jaře 2020 začala jezdit na kole, a navíc, co osobně považuje za velký milník, začala pravidelně plavat, tzn. ukázala se v plavkách mezi lidmi!
A jak na změny reagovalo okolí? „Kdo mě viděl po delší době, byl opravdu překvapený, někteří si mysleli, že jsem nemocná, a báli se mě zeptat. Sama jsem si změnu uvědomila asi až v létě 2020, když jsem se podívala na fotky z jednoho z výletů a najednou viděla úplně jiného člověka. Jsem vděčná, že jsem se dopracovala k hmotnosti, kterou dnes mám, jen si občas říkám, že to mohlo přijít dřív,“ doplňuje paní Zittová. Na závěr přání pro vás, kteří se také perete s kilogramy: „Mějte motivaci a věřte sami sobě, nikdy o sobě nepochybujte. Hlavně vám přeji, abyste na téhle cestě potkali správné lidi, kteří ve vás věří a podpoří vás.“